4.7.2010 alias "Jedna letní"

Tak nám zase uplynul nějaký čas a my jsme se dostali do období, na které čekají všichni školou povinní. Nejsou to jenom žáci a studenti, ale samozřejmě i jejich učitelé. I my jsme se na léto samozřejmě těšili. A ono je tu. Pařák. Schováváme se pod slunečníky, pijeme ledové nápoje a nejraději bysme se váleli někde v chládku.

No a co se událo od poslední, májové aktuality? Bylo toho docela dost, třeba volby a tak dále. Čím se bavil Šok? Především prácí a učením. Bylo zkouškové a na tomto místě musím pogratulovat Monči, která nám úspěšně ukončila studium a je slečna magistra.

Takovým dnem, který Šoku svítil v kalendáři přímo červenou LEDkou byl 25. červen. Svátek měl Ivan a my jsme hráli v Ostopovicích na předhodové zábavě. Do této chvíle jsme se párkrát sešli ve zkušebně a střihli si pár věcí, které jsme tam potom mínili vypálit.

Psal se 25. červen. Kolem páté jsme s Martinem nasedli do auta a jeli na místo určení. Počasí bylo dobré, takové teplé. Moc teplé. V Ostopovicích už čekal Luděk s Martou, tak jsem se přivítali…. Zdaréééc….Potom jsme vyložili věci z vleku, dali si pivo a pomohli Luďkovi nachystat ozvučení. Pak přišla milá návštěva a sice Markéta a Zdeněk z Wegetů se svým malým synem, kterému se zalíbily bicí. Zalíbily se mu natolik, že si za ně sedl a se vší vervou začal bubnovat. Je hezké, že děti mají o hudbu zájem takřka od prvních krůčků. A tento chlapík má slušně našlápnuto. Jelikož jsme měli chvilku, než Luděk pozapojuje všecky káblíky a nechtěli jsme nečinně popíjet pivo, pomohli jsme s Mončou Martinovi vyleštit činely. A že se potom leskly, až se v nich člověk viděl. Po chvíli dorazil zbytek, Ondra s Karčou, a mohlo začít zvučení. Všecko šlo hladce a zábava mohla začít. Moc nás potěšila účast našich kamarádů a střelických spoluobčanů, kteří se nám hezky trousili před podiem. Hrálo se nám moc pohodově, občas trochu alternativně, ale myslím, že radost byla oboustranná a to je důležité. Takže děkujeme Ostopovicím a někdy zase naZdarééc :-)

Co bych ještě tak mohl dodat?

I dneska bych rád zakončil aktualitu něčím trochu mimo, něčím trochu netradičním a hlavně něčím poučným. Takže motto zní takto: „I stará kola mohou člověku zpříjemnit přítomné chvíle.“ :-)

Nejedná se o žádný světoborný příběh s bílým kapesníčkem na konci a nebo s úžasnou americkou hudbou během titulků.

Zkrátka a dobře jsem byl poslán dneska ráno do obchodňáku pro hladkou mouku a sádlo. Prvně jsem si řekl, že půjdu pěšky. Vystrčil jsem ukazovák ze dveří a došlo mi, že je teplo a že bych si s sebou musel vzít ventilátor. Ale tak dlouhou prodlužku doma nemáme a celou cestu okolo sebe mávat novinama se mi facht nechtělo. Pak mě napadlo, že kdybych ale fičel dolů, byl bych ofukován a chlazen automaticky. A bylo. Eska?..Ano.. Kdysi jsem to jako dopravní prostředek používal běžně. Určitě na tom jezdila i vaše babička (do Jednoty a tak). Postupem času jsem však jezdil raději po setmění. Dynamo fungovalo a vytvářelo dost elektrické energie pro žárovku ve světýlku. Na cestu jsem viděl a zůstával jsem zároveň v částečné anonymitě. Takže dneska jsem hodlal ráno oprášit, doslova oprášit, svou skládačku (barva červená metalíza). Vím, že to nezní až tak drsně, ale tato chebská kola jsou nezničitelná a určitý náznak toho, že nejsem žádnej měkota, se skrývá v přívěsku kostlivce na řídítkách. Chromovaná řídítka, která kdysi byla chloubou, bohužel zdobily stopy koroze, neblahého produktu oxidačních dějů. Kolo jsem vytáhl z dílny a ometl pavučiny. Pak jsem si říkal, že jsem je tam měl asi nechat, abych vzbuzoval trochu dojem…dojem, že jedu z první republiky…Dále jsem dofouknul kola a zkontroloval lékárničku. Máte pravdu, žádná lékárnička. Po těchto nezbytných úkonech jsem mohl vystartovat. Nasedl jsem na syntetický pěnový sedánek, který mi na pozdrav líbezně zavrzal. To samé udělaly i šlapátka a ostatní pohyblivé věci na tomto kole. Věděl jsem, že dolů dojedu a o zbytek jsem se nestaral. Svištěl jsem si to dolů po trafičáku a užíval si tuto takřka výletní jízdu. Chlazení fungovalo, igelitka vlála jako vlajka míru a kdybych býval někoho potkal, nadšeně bych mu kynul na pozdrav nebo ukázal véčko. Byl jsem veselý cyklista  s tím rozdílem, že jsem neměl mouchy mezi zubama. Vzpomněl jsem si na staré časy, kdy nás ještě na kole jezdilo víc a Eska neodmyslitelně patřila k našim večerům plných poflakování a zběsilých jízd. Taková dávka sentimentu by rozbrečela nejednu babičku.

Zbytek shrnu do několika slov. Nakoupil jsem, nasedl a vydal se k domovu. Pod trafičákem (kopcem) jsem sesednul a proklínal nadmořskou výšku a převýšení. Doma jsem kolo opřel a šel se napít. Tak.

Tento můj příběh byl mimo, byl netradiční a doufám, že i poučný. Nikdy nezatracujte stará kola, která patří k vašemu mládí. „I stará kola mohou člověku zpříjemnit přítomné chvíle.“ :-)

Mějte se fajn, užijte si prázdniny a dovolený, moře a hory a nezapomeňte zdravit maníky na Eskách :-)

Zdaréc